Katsch je krásná, vzdělaná, srdečná, obětavá, milující a chápající žena. Zajímalo by mě, jestli na světě existuje člověk, který by Katsch neměl rád. Nevím o něm. I když možná někdy jsem to já. Já mám dycky všechno na háku, obzvlášť, co se termínů týče – Katsch musí mít vždy všechno dopředu naplánované (já když se pokusím o nějaký plán, většinou to ztroskotá v řádu sekund) – to je pro mě naprosto smrťácký. Jenže – díky tomu jejímu plánování nám neuletělo letadlo do Moskvy, donutila mě udělat výpravu k Pokladu tak, abychom s ní mohly zahrát, přesvědčila mě, že měsíc dopředu už nám nikdo termín k hraní nedá a že ty školy opravdu musíme obeslat už v září…
A víš, co? Nezažila jsem větší čurinu, než když jsem se snažila domluvit s ruským celníkem, že TO JSOU LOUTKY, nikoli zbraň hromadnýho ničení namířená proti Kremlu, a přitančila Katsch se svým úsměvem a komickým přízvukem a tomu chlapíkovi řekla s grácií, že má jistě také děti a že není nic krásnějšího, než když se dětská očka rozzáří při loutkové pohádce – nevím, co jí rozuměl, každopádně nás pustil. Kdyby to zůstalo na mně, seděly bychom obě v lochu… A takovýho člověka, takovou milou osobu prostě musíš mít rád (páč leckdy jde fakt o kejhák), i kdyby mě z toho jejího plánování mělo klepnout…