Jak mne vidí Katsch

Kateřina Tichá je tichá, když vám naslouchá, když cestuje po severních částech zeměkoule, ostrovech a majácích. Když se dívá na nekonečný prostor v dáli a do tváře jí fouká chladný vítr. Když komunikuje ve znakovém jazyce.  

Její ticho a křehkost se line z úhledného miniaturního vánočního cukroví, které každý rok poctivě peče, a sálá z precizně provedených výšivek či šperků, které vyrábí. I v drobných poraněních, která si občas způsobí, když kutí, vaří, šije, plete nebo zastřihuje šeříky, je křehká krása duše Ka.  

Káča je tichá, když už nemá slov. Ale brzy je zase najde a trefně použije. Ráda sdílí. Slovy, verši, zpěvem, gesty, očima.  A sdílí upřímně, poctivě, nefalšovaně, slyšitelně a poutavě.  

Káča se ráda a často směje a to i tehdy, když jí do smíchu není. Možná to dokáže proto, že je pevná sama v sobě, přímá, má smysl pro humor laskavý i břitký. Nikdy nepodléhá beznaději a vždycky má dobrý postřeh a rozumné řešení, i pro vás, chcete-li. Má velké srdce překypující láskou k životu, ke světu a k lidem.

Těch má okolo sebe spoustu. V kavárně Ka-Sha-fé na pražských Vinohradech, jíž šéfuje, při svých divadelních, lektorských či průvodcovských aktivitách.

Káča je tady a hned zase onde a zase tu. A dlouhé dredy za ní jen vlají. 

Káča je nepřehlédnutelná. Hlavně díky úsměvu, dredům až pod zadek, barevným punčocháčům, desítkám, možná stovkám originálních náušnic, pro které vyrobila stanoviště ve svém bytě. Málokdy ji potkáte, aniž by svítila svou oblíbenou barvou – oranžovou, alespoň na kousíčku svého já. Když zrovna není na dohled, alespoň je na doslech. Poznáte ji podle hlasu sytého, barvitého a průbojného. Jestli chcete na vlastní kůži zažít energickou a vždy kupředu směřující Ka, běžte na Hon na Jednorožce, nebo na Klapzubovku do Minoru, nebo na cokoli do Ka2, kde ji uvidíte jako jedinečnou herečku. Na Vyšehradě Vás zasvěceně provede tamními prostory (Gorlicí) budete-li si přát, tak i rusky či anglicky. 

 V centru Oáza trpělivě a odborně vede k divadlu klienty s mentálním postižením a na lektorských programech  Muzea hlavního města Prahy předává dětem krásy historie fundovaně, hravě a s láskou. Ráda vám udělá kávu, kterou sama miluje. Doma i  v kavárně  Ka-Sha-fé, ji  naservíruje s úsměvem, radostí, lehkostí a vtipem. 

Ka navrhla název pro naše divadlo. Je přesný a trefný v obou nabízejících se interpretacích. Od roku 2016, kdy vzniklo, Ka a Katsch – tak rozlišujeme své role ve scénářích – zdolávají, objevují a snaží se předávat a uplatnit své pedagogické a herecké vzdělání k naplnění smyslu Divadla Ka2 a přání hledat a klestit cestu na vrchol krásy – jazyka, literatury, loutek a divadla. 

Jak se vidím já

Narodila jsem se v Praze. Na základku jsem chodila v Praze. Na gympl taky. Na první vejšku jsem zběhla do Hradce Králové, nádherného města, kde se Orlice vlévá do Labe, kde do mraků píchá věž sv. Ducha, kde je na úchvatném náměstí parkoviště, do města, kde jsem poprvé čuchla k divadlu v ZUŠce, které nikdo neřekne jinak než Jesličky. A v těchto Jesličkách mě Emílie připravila k přijímačkám, že mě chtěl i prof. Karlík do Brna, i pan učitel z nejmilejších Borna do Prahy. Dala jsem přednost loutkám a druhou vejšku udělala v Praze. 

S loutkami můj život nabral další rozměr. Díky loutkám se mi otevřely úplně nové dimenze. Loutky prostě miluju. Je to zvláštní pocit – oživovat loutky. Je to zvláštní pocit, moci si vystavět celý vesmír i se všemi jeho galaxiemi. Je to zvláštní pocit hrát divadlo. Takový pocit, že už mě ho nikdy nikdo nezbaví. Díky, loutky!!! A, ano, loutkář(ka) má v hlavě drát. A není to nic nebezpečného, jen pozor na blesky…