S laskavým svolením vedení divadla Minor využíváme v našich představeních
loutky, které dříve hrály v minorských inscenacích. Pak byly uloženy a neviděny.
Pomalu zapadávají prachem a teskní si. Ty krásné loutky, na které zářily reflektory.
Ty úchvatné loutky, které vodily slavné ruce a mluvily ohromující hlasy. Ty půvabné
loutky, kterým tleskaly tisíce rukou.

A tak to přeci být nemá! A proto se je snažíme vrátit na prkna, co znamenají svět.
Znovu jim vdechnout život, dát jim novou roli a smysl. Chceme, abyste jim zase
tleskali!

Snažíme se, aby si i další generace diváků mohly užít onu němou krásu loutek a
abychom těm dřevěným kráskám posloužily tak dobře, jako slouží ony nám.

A o tom, že jsou prostě fantastické, svědčí i fakt, že české a slovenské loutkářství je
od 1. prosince 2016 na seznamu nehmotného kulturního dědictví UNESCO.

A koho jsme ze šedi regálů a šikmého paprsku světla půdního vikýře vytáhly?

Například loutky, jimiž oživujeme české svaté – Ludmilu a Václava – a jejich příbuzné
a známé v našich Legendách a hrdiny Pokladu, vyřezal Robert Smolík pro
inscenaci Sedmero krkavců divadla Minor, jež měla premiéru 13. ledna 2002. Po
derniéře se loutky zabalily a odvezly k věčnému spánku, ze kterého jsme je
vyburcovaly my a znovu je rozpohybovaly, rozezpívaly a rozbásnily v našich
představeních.

Krásné loutky pana profesora Pavla Kalfuse stvořené pro Vodu čerstvosti (na
repertoáru divadle Minor od premiéry 6. prosince 2000 do derniéry 26. února 2004)
s námi procestovaly v jejich novém životě Starých pověstí českých i docela pěkný
kousek Ruska a možná poletí i za velkou louži…