Kateřina Tschornová

Jak mne vidí Ka

Katsch je krásná, vzdělaná, srdečná, obětavá, milující a chápající žena. Zajímalo by mě, jestli na světě existuje člověk, který by Katsch neměl rád. Nevím o něm. I když možná někdy jsem to já. Já mám dycky všechno na háku, obzvlášť, co se termínů týče – Katsch musí mít vždy všechno dopředu naplánované (já když se pokusím o nějaký plán, většinou to ztroskotá v řádu sekund) – to je pro mě naprosto smrťácký. Jenže – díky tomu jejímu plánování nám neuletělo letadlo do Moskvy, donutila mě udělat výpravu k Pokladu tak, abychom s ní mohly zahrát, přesvědčila mě, že měsíc dopředu už nám nikdo termín k hraní nedá a že ty školy opravdu musíme obeslat už v září… 

A víš, co? Nezažila jsem větší čurinu, než když jsem se snažila domluvit s ruským celníkem, že TO JSOU LOUTKY, nikoli zbraň hromadnýho ničení namířená proti Kremlu, a přitančila Katsch se svým úsměvem a komickým přízvukem a tomu chlapíkovi řekla s grácií, že má jistě také děti a že není nic krásnějšího, než když se dětská očka rozzáří při loutkové pohádce – nevím, co jí rozuměl, každopádně nás pustil. Kdyby to zůstalo na mně, seděly bychom obě v lochu… A takovýho člověka, takovou milou osobu prostě musíš mít rád (páč leckdy jde fakt o kejhák), i kdyby mě z toho jejího plánování mělo klepnout…

 

Jak se vidím já

Kateřina Tschornová má ráda ticho. Sladkosti, tlustou peřinu a hodně polštářů pod hlavou. 

Ještě než ráno vyklouzne z teplých ponožek, vychutná si pomalu a v klidu horkou kávu s mlékem ve velkém hrnku. A těší ji pomyšlení, že takové vychutnávání si dopřeje během dne, který ji čeká, ještě nejméně pětkrát. Teplé ponožky si zabalí s sebou. Hodí se vždycky. Třeba po koupeli v rozmrzajícím Bajkalu nebo kdyby náhodou potkala svatého Mikuláše.

Mezi hrnky, hrnečky, šálky, termoskami a kelímky instantní kávy, espressa, nejlépe však latté, občas i cappuccina (když předem ví, že je dobré a to zaručeně je v KA-Sha-fé na Vinohradech) tu zahraje divadlo s Loutkami v nemocnici, tu vede program pro děti v Muzeu hlavního města Prahy, hraje ve Francouzském institutu nebo s Ka a loutkami – kdekoli a pro kohokoli. Ovšem nikoli jakkoli.

Ještě než večer vklouzne do tlustých ponožek, ráda se setká s přáteli, prožije hezkou rodinnou chvilku, občas si zaběhá, něco uplete nebo ušije. A usíná v tichu. 

Uondaná a znovu a znovu překvapená vším, co oči viděly a uši slyšely, někdy je z toho úplně  bez sebe – vzteky, ale častěji štěstím. A těší se, jak to všechno, ale úplně všechno, zpracuje pro divadlo a samozřejmě taky na první ranní kafíčko.