Kateřina Tschornová má ráda ticho. Sladkosti, tlustou peřinu a hodně polštářů pod hlavou.
Ještě než ráno vyklouzne z teplých ponožek, vychutná si pomalu a v klidu horkou kávu s mlékem ve velkém hrnku. A těší ji pomyšlení, že takové vychutnávání si dopřeje během dne, který ji čeká, ještě nejméně pětkrát. Teplé ponožky si zabalí s sebou. Hodí se vždycky. Třeba po koupeli v rozmrzajícím Bajkalu nebo kdyby náhodou potkala svatého Mikuláše.
Mezi hrnky, hrnečky, šálky, termoskami a kelímky instantní kávy, espressa, nejlépe však latté, občas i cappuccina (když předem ví, že je dobré a to zaručeně je v KA-Sha-fé na Vinohradech) tu zahraje divadlo s Loutkami v nemocnici, tu vede program pro děti v Muzeu hlavního města Prahy, hraje ve Francouzském institutu nebo s Ka a loutkami – kdekoli a pro kohokoli. Ovšem nikoli jakkoli.
Ještě než večer vklouzne do tlustých ponožek, ráda se setká s přáteli, prožije hezkou rodinnou chvilku, občas si zaběhá, něco uplete nebo ušije. A usíná v tichu.
Uondaná a znovu a znovu překvapená vším, co oči viděly a uši slyšely, někdy je z toho úplně bez sebe – vzteky, ale častěji štěstím. A těší se, jak to všechno, ale úplně všechno, zpracuje pro divadlo a samozřejmě taky na první ranní kafíčko.